Rozpačité díky

Rozpačité díky
za nutné zlo
mění se v prokletí vteřiny.

Potápí se a nabývají
podoby záchraného člunu
posetého střepy s jedem.

Z hořícího dřeva létají
miniaturní světy jisker,
miriády galaktických skřetů.

A v rozpadlém kostele
znějí dál nářky padlých
ďáblů a vzdechy andělů.

Divoká zvířata mají více citu
než rádoby civilizovaní lidé,
kteří rafinovaně zabíjí vše kolem.

Povyšují se nad vše
a zapomínají, že to vše
tu bylo... Oni ne...

Někdy jsem na člověčenství hrdá,
ale ve skrytu duše se asi stydím...