Múza

Anotace: tak takhle vypadá jedna z Nich; vím to, známe se velice dobře...

Sbírka: Světlo

Múza

Já, básník bez absintu,
plný svých absurdních nadějí,
na měsíc matný hledím
jenž svítí jakoby skrz plentu,
kterou mu mraky dělají.

Já básník bez absintu,
jsem piják všech lidských pocitů
jež ve mně svou bitvu svádějí.

A pří té bitvě trávu hladím,
aby snad trochu zklidnila mou mysl.
Jenže velká a zmatená je válka myšlenek a citů,
v tu chvíli nesmím říci ani větu,
by mě ten příval zmatku neodnesl…

A tak vzniká báseň co voní skoro jak máta,
jíž voní můj sen o lásce.
Jen jako beran buší na mého srdce vrata
otázka, zda nezůstanu sám…