Víla.

Takhle zrána u nás v ulici,
oči ještě spánkem slepé,
potkal jsem tam vílu plačící,
nožkama už sotva plete.

Květy z vlasů jsou bůhvíkde,
i mlžný závoj ji kluci vzali,
takhle zlí jsou jenom lidé,
sprejem jí ho postříkali.

Jen jsem zahlíd, v tom ranním kvaltu,
když bezradně se rozhlížela,
jak kráčí bosky po asfaltu,
pro slzy téměř neviděla.

Čas se přelil, noc šla k ránu,
poslední dobou se to stává,
já se právě vracel domů,
potkám dívku, šla tak sama.

S úžasem zírám, je to víla,
vlasy rusé, dlouhé po pás,
v džínách černých se proměnila,
kráčí městem snový obraz.

Každé ráno, teď marně hledám,
kde je víla, kam se skryla,
na nárožích dlouho čekám,
touhu ve mně probudila...