Nevidět, neslyšet, nemluvit

Do hluchoty prohozené slovo
byť i nenávist
stává se slastí.
Mravenec nad propastí,
jenž brzy ztratí křídla
je má silueta.
Po léta neprokletá
symfoneta světa
je zlomek.
Jen věta
z proslovu vražedné frašky.
Na křídlech vážky
uletím
a dotyk můry
spatřím až v letu.
Podoby světů
se zákeřně mění.
Jsme jimi porobeni.
Odsouzeni k chvění
a otřesům snů
našich dnů.
Běžíme ke hvězdám
a potom užaslí
zříme,
že vyhasly.
Jako my.
Jsme atomy
a prázdné molekuly.
pouhopouhé nuly
v lidském světě.
Čísílka na ruletě,
jež se nezastaví,
jež se stále točí.
Rty, co nemaj oči.
Ruce bez duše.
Tupost,
jež nakluše po každém
milování.
Staří byť neohraní
špatní kejklíři
s talíři
na rameni.
Slabí a předurčení
bolesti.
Kýči i neřesti.
Žijeme.
Či spíše živoříme.
Sladce se utápíme
v přesladké lásce
a potom ulepení
zvíme, že není.
Že se nám zdála
a z toho mála
nezbylo nic.
Ani stopa.
Do hluchoty prohozené slovo
stává se zázrakem.
Jsem němým řečníkem
a tulákem.
S obrnou.