Úděl

Procházím se prašnou cestou,
v pláních kde tráva neroste.
Mé hodinky již ukazuji šestou,
lidi, probůh, tak mi pomozte.

Po kapsách nemám víc než prach.
Mám strašnou žízeň a velký hlad.
A lhal bych, že nemám žádný strach
a únavu mám, že bych pat.

A tak se slunko sklání k obzoru,
klopýtám, kleju na mou věru.
Za svůj úděl přeci nemohu
a zvysoka na vše upřímně…

Procházím se prašnou cestou,
v pláních kde tráva neroste.
Nohy až mi k zemi klesnou,
tak teprve pak mi pomozte.