Pohled na nebe, jestli tam je

Hlavou z oblak pohlédl jsem na zem,
svět už není tolik barevný,
tak prošel jsem ho křížem krážem,
přes sto nocí a sto dní.

Tajemství už vypršela,
už není co nového znát,
jen všude samá lidská těla,
co neumí se radovat či smát.

Spěch tu vládne každodenně,
hon za prací a mamonem,
a tak se stává, že místo nebe,
vidíme jen černočernou zem.

Proč si děti nehrají už venku,
proč se dětství zkracuje,
proč otvírají peněženku
která jim vždycky daruje?

Jsme samotáři v rušném běsu,
co honí se tam a sem,
v očích strach a spousta děsu,
snad zase přežijem.

Pohlédni občas na nebe,
snad tam stále ještě je,
snad modrobílý okamžik,
změní pohled v něco víc.