Antoniovi

Anotace: ...

Tak zase
reju držkou v zemi,
vztekle tu brečím do hlíny
a v ruce
žmoulám pár usmolených písmen,
co už se nepodařilo
nikam vecpat ...

...už to taky znám, Antonio ...
a rozumím ti.
Dřeš jako barevnej,
aby to trochu vypadalo,
zdá se ti,
že ze sebe dáváš všechno,
když autorem je srdce...
a jsi spokojený
s úspěchem
i se sebou.

A pak přijde někdo,
kdo od Boha prostě dostal navíc ...
Stačí ti jediný pohled
- a víš,
že jsi zase v něčem jen
průměrný ...
Ten pocit
se zadírá do duše
jako škvára do odřených loktů.
Ječíš zoufale:
Chci víc, chci!
... ale neumím, ... nedokážu...
jen prostřednost.

V tu chvíli věříš,
že ti všichni lhali.
Ti, kdo tak štědře chválili
tvoje dílo ...
a pak ... pak už nevíš
čemu věřit ...

Rozumím ti, Antonio ...
Ve své pýše a ubohosti
i já
mám občas strašlivou chuť
zabít Mozarta ...

A přitom vlastně
vůbec
o nic
nejde ...