Cestou necestou

Každá cesta městem,
bývá pro mě testem.

Bodají do očí,
ze všech stran útočí,
zážitky barev a lesku,
volají po potlesku.

Výprodej, bankrot, sleva,
že nemáš prachy, neva.
Co se tady staví,
kolem plují davy.

Záře výloh oslňuje,
stresu vítr duje,
nepřijít pozdě, první být,
jen tvrdě, body neztratit.

Svištění aut, hluk tramvají,
monotónně splývají,
do rytmu pulzy semaforů,
bliknou nahoru i dolů.

Tváře jak masky na jevišti,
každý pinká na svém hřišti.
Jen raděj dál, ne do očí se dívat,
hnutí citu před druhými skrývat.

I já si jak robot připadám,
ráno sem a večer zase tam.
Strnulé pohyby, pohledy letmé,
hledáme cosi, chodíme ve tmě.

Všichni jsou spolu,
všichni jsou sami,
na vratkém voru
předstírání.

Občas jsem součástí
toho davu,
jindy mu lehce
nad hlavou plavu.

Když nemám den a chci být sama,
zakryju se písmenkama.
Čtu, co se dá, je mi lehce,
mluvit se mi s nikým nechce.

A jsou dny - vem kde vem,
a lidi vítám úsměvem.
Stojí mě to trochu odvahy,
šedi se do cesty postavím.

Ale ty reakce stojí za to,
ukládám si je jak kopáč zlato.
Někdo mi úsměv krásně vrátí,
u jiného se cestou ztratí.

Však do síťky jak motýla ho chytím,
a dál se zas bohatá cítím.
I kdybych se smála jediná,
každá změna tak začíná.

Nemusíte se nic učit,
můžu to jen doporučit.
Až ve městě se potkáme,
už víme, že se poznáme.