Jen beznaděj

Anotace: Uprostřed prázdna když leží jen povzdech...

Jen skelná tma hladí skráně.
Kapky sténají a rozbíjí se o zem,
bez povšimnutí.

Jak fontány slávy,
zdvihají se špinavé korálky
od zaprášené cesty.

Osamělý poutník,
pod korunou mrtvého stromu
svírá si kolena a doufá.

Už dávno neví, co je před
a co za ním,
kdy se zbaví toho bahna cesty.

Marně vyhlíží Měsíc nebo hvězdy,
skrze těžké temné mraky deště,
které mu jediné osvětlují cestu.

Šumění vody zní tisícem hlasů,
hlasů zatracených,
které často sám odsoudil.

Smáčivý dotyk tvrdé kůry tlačí,
do zátylku a do srdce.
Nu což, dřevo na kámen.

Aby jen poznal kudy jít,
má-li to ještě smysl.
Vždyť my sami už nevíme kam...