Balada o pomluvě

Anotace: Osoby zde vystupující nejsou skutečné, okolnosti možná ano...

POVÍDALA JEDNA PANÍ,
ŽE JEJÍ ZNÁMÁ DĚSNĚ BLÁZNÍ :

,,Zamilovala se – propána,
do spisovatele Urbana !

Poslala mu dopis jeden,
raděj vypít kafe s jedem.
Poslala mu vyznání,
ostudě nic nebrání.

Proč to jenom psala,
kam svoji slušnost dala,
středního věku žena,
obdivem k němu zasažena.

Že nám bude k smíchu,
uhasí její pýchu.
Ptát se, proč by o ni stál
- odpovědi posílal.

Že prý o to strašně stojí
- ale zároveň se bojí.
Kdyby se s ním setkala,
co by si pak počala.

Jako ve filmu to vidí,
jak se červená a stydí.
A v krku jí vázne hlas
- a tak mlčí, dál a zas.

Kdyby to její manžel tušil,
ten pisálek je totiž úchyl.
Já toho četla malej kus
- je vám to sprostý, samej hnus.

Ale jí to vůbec nevadí,
do kostela se posadí.
A modlí se tam s klidem
- mělo by se to říct lidem.

Možná ji nějak uhranul,
Duch Boží z ní vyvanul.
A možná je jich více
- pojďme zapálit svíce.

I dnes se ty věci stávají,
démoni v lidech číhají.
A že se vám slušná zdá ?
To ona jen tak vypadá.

Řekla jsem to faráři,
nechápavě se zatvářil.
Řek´ něco o trámu v oku
- no, už je mu pár roků.

Když ani církev není zárukou,
tak já to vezmu do rukou :
do plamenů s nima,
knihama bezbožnýma.

Na návštěvě u ní v bytě,
rychle kolem vrhnu sítě.
Do tašky jsem knihy hodila,
aniž by něco tušila.

A teď hurá do kostela,
půda je tam svatá celá,
škrtnu, odříkám otčenáš
- je tu i otec Koniáš.“

TU MOU ZNÁMOU ZACHRÁNILI,
PLAMENY UŽ KOLEM BYLY.
A BOHU MŮŽEM DĚKOVAT,
ŽE NÁŠ KOSTEL ZŮSTAL STÁT.

EPILOG :
Jedu teď za ní do léčebny,
vezu pomeranče jedny.
V parku sedí – propána,
i ona už čte Urbana.