Testament III

Kreslím si své leporelo,
barvy mi samotný podzim dal,
o tom jak jednou mě zabolelo
Ve snu, když byl jsem bílá laň.

utápěn zelenou svobodou stromů,
Kde vítr česal větvoví,
Pak nechtělo se vracet domů,
K bídě skryté v podkroví.

za stromem však číhal lovec,
ten k srdci pozdrav posílá,
v jedněch očích se zračí konec,
v těch druhých radost ožívá.

Tak to ve snech přeci bývá,
že za krásu se platí daň,
že i v pravé poledne se stmívá,
a člověk se mění v bílou laň.