Po lávce nadějí přecházím

Anotace: °°°°°°

Sbírka: Písně odjinud . . .

Přecházím po lávce nadějí
Na druhém břehu den
Pode mnou zurčí bystřina
Za mnou mraky nedospaných nocí
s měsíčním přísvitem

Pár dojmů a marný sen
Nějaká pitomá válka
a poušť
Dům v troskách
na cihlovém zbytku sedí madona
a soustředěně kojí
Slyšíte?
V náruči nedospané dítě
má po těle třas
a v očích děs a hrůza
Kde to je?
Bejrůt či Bagdád
Nebo pod svahem Kandaháru poslední vesnice...

Santiaga potkat bych chtěl
s Alchymistou posnídat
Fátima přinesla by chlebové placky
a horký čaj
Seděli bychom pod palmami
zapomenuté oázy
Kde je ta správná studna
uprostřed všech pouští
života

Tak snívám...
Pod poslední dunou a prvními palmami
prostřený bílý ubrus
mezi námi všemi
a čerstvý chléb
(nebo maniokové placky)
Šťastni že spolu jsme...

Pak Alchymista zve mě na procházku
Santiago s Fatimou zůstanou
s očima zahleděnýma do sebe navzájem
přes bílý ubrus

Jdu s Alchymistou pouští dál
až na tu nejvyšší dunu šplháme
Přehlíží se mnou poušť
jako generál své vojsko
Je zamyšlený
Po chvíli jakoby procitne
Vezme mne okolo ramen a říká:
-To je můj domov!- ...
Je bezpečný
Víš o něm jenom ty
a Santiago s Fatimou
Vlastně i Slunce
i Měsíc s hvězdami
Oblaka také
Občas sem vítr zabloudí
Jinak nic
Je to můj zázračný domov....
Poslední útočiště lidí
před vším odcizením
v sobě....
i vůči ostatním

Poslední útočiště proti
smutkům
bolestem
a tmářství
ubohých slabostí
zbloudilých střel i slov
vypuštěných
tětivami
nazdařbůh
proti sobě...

Smrt
když zapoměla
že zhlíží se v zrcadle
a střela jen těsně minula její srdce
Už beztak nemohoucí
ze všeho toho jedu
když arterie byly zaplaveny
autoimunitní morbiditou
nějaké zapšklé slávy

A neukojená žízeň
nějaké vášnivé msty
Jak mlčení jehňátek
před bouří
věští novou smršť
Zpychlé tváře vítězoslavně pochodují
a mávají prapory a standartami

"Ja,mein Fuhrer!!!"

Vykřikne někdo uchvácen
....svým vlastním omylem...

A pak přijde déšť
Úlevný lijavec nelítostně bičuje všechny ty
kdo navlékli si znovu hanebné masky
....lhostejnosti
Prost!
opilec nahýbá si z umolousané láhve
smrtí páchnoucího svinstva
Prost!
Zařve za mými zády jeho zpustlá žena
U zdi se třese žebrák
s miskou
Jeho pes u nohou mu dřímá....

Zbloudilý uprchni
dokud je čas...!!!

Tak běží pryč tím podivným světem
před těmi všemi nadšením prodchnutými
budovateli nových měřítek
pravidel
a zákonů
po nichž se zvedá mysl i žaludek
Bohatství kane po špinavých schodech metra
kterým už stejně nikdo nejezdí
než s Persefonou Hádes
A sem tam nějaký zemřelý
se zlatou mincí v ústech

Už příliš dlouho trvá to znesvěcení

Sním o snídani na prahu pouště
S Fatimou,Santiágem a Alchymistou
Přes bílý ubrus
prostřený na samém kraji
ještě pod palmami
Fátima láme chléb
a Santiago dolévá víno...
u oné nalezené studny
pro kterou je poušť nejkrásnější
tvář naší Matky Země...