Prsty proráží tenké sklo,
krev stéká po kuži,
ruce otevírají peklo
s trny ostrých ruží.
Nuž jezdí po hrudi,
obrazce rudé vytváří,
pokožku ostrý hrot studí,
tenkou slupku proráží.
Rty si s plamenem hrají,
vnáří se do světla žhavého,
na černé uhlí zrají,
mění se v ďábla proklatého.
Břitva hladí pleť jemnou,
schudky do temnoty se objevují,
nohy se však ani nehnou,
oči zarosené naposled pohledí.
Doufám, že se jedná jen o obrazy... Neuznávám totiž, aby tělesná bolest překrývala tu vnitřní... všechno má své cesty... a léčení... a lásku... :-)
03.10.2007 13:02:00 | Levandule