prší!
dívám se na ten mokrý svět
a přemýšlím, jak se zase sjet,
v ruce mám zelený květ
a to mě děsí.
nejde to s tím přestat,
jen tak z ničeho nic,
lepším se stát?
proč?
jsem přece na nic...
jsem volná, nespoutaná,
nikým nemilována,
tak proč si tak prázdný život nespestřit?
proč si plíce pořádným dýmem nepotřít?
děsí mě předtava,
že s tím nepřestanu,
jsm ztracená postava,
v hororu, z něhož se už nedostanu.
jednou budu v průseru,
to vím,
svůj život si hulením totálně poseru,
ale stejně se už nezlepším...
Taky sem na tom ůplně stejně...a taky tady mám o tom básničku...tahle tvoje je skvělá...
19.10.2007 15:28:00 | už ne pernikova princezna
Sem ve stejný situaci a mám na to i stejný názor jako ty....jinak dobrá výstižná báseň...
17.10.2007 20:31:00 | Polárka