Zelený květ

prší!
dívám se na ten mokrý svět
a přemýšlím, jak se zase sjet,
v ruce mám zelený květ
a to mě děsí.

nejde to s tím přestat,
jen tak z ničeho nic,
lepším se stát?
proč?
jsem přece na nic...

jsem volná, nespoutaná,
nikým nemilována,
tak proč si tak prázdný život nespestřit?
proč si plíce pořádným dýmem nepotřít?

děsí mě předtava,
že s tím nepřestanu,
jsm ztracená postava,
v hororu, z něhož se už nedostanu.

jednou budu v průseru,
to vím,
svůj život si hulením totálně poseru,
ale stejně se už nezlepším...