Míjení...

…Zadržet řeky proud, ať trvá věčně ta vteřina zázraku, jenž zůstane ve mně. Dotknout se pohledem, očí tvých z neb, a vyčíst z nich, že nejsi snem, že chceš mi dát kousek sebe. Svého snu o kráse, která je kolem, svého snu o lásce která není jen slovem…

Jeden život mám, a ten je krátký. Změří jej stopy jediného chodce. Nemohu přeskočit ani jediný den v roce, nemohu jeden chybný tah vzít zpátky.

Nepodléháš prázdnotě a přesto zlé sny tě tíží. Sny plné strachu, sny plné iluzí, sny ze kterých probouzíš se v šoku, sny ze kterých v zádech zamrazí. Nemáš rád takové sny, a přesto nedají ti klidně spát. Jako proud temné řeky která s kameny se musí rvát. Jak nedát zlým představám vůli, procházet se v tvých snech a útočit? Zkus se zeptat zlaté můry, až bude chtít kolem tebe zakroužit.

Když se to, co bylo včera, a co bylo před lety sloučí, pak i minulost vrhá své stíny dopředu, a vyčeřený příval vzpomínek přeskočí daleko a vysoko přes to, co je propastí. Co bylo plave jako fantasmagorie v bahně přesýpacích hodin. Paměť jako hřebík a kladivo spojené dohromady vytesává vruby do omítky zkušeností, schody pro trpaslíky, kteří na konci života stojí teprve uprostřed.