Bažina smutku

Slzavé údolí v sametu polštáře,
nalézám útěchu v nakyslém vínu,
peřina, atribut smutného oltáře,
topím se v močálu tichého splínu.

Zmítám se v ohavné hluboké mokřině,
zběsile snažím se dostat z ní ven,
deprese balená v měkkoučké peřině,
nevnímá jestli je noc nebo den.

Zapadlý po pás se propadám hlouběji,
sečteny zdají se všechny mé dny,
deprese přežívá v kruté beznaději,
bortí se představy, bortí se sny.

Dýchá se těžko, přetěžko, vskutku,
"Stále chci věřit" šeptají rty,
jediný, kdo mě z té bažiny smutku
vylovit může jsi zas a jen Ty.