Věčný spánek

Je chladná noc a všechno mě studí,
když strašlivá bolest ze snu mě budí.
Hlava mě bolí a celý se třesu,
přemýšlím o tom jak dlouho to snesu.

Těžce se dýchá, chraptí mi hlas,
u srdce píchá, krátí se čas.
V hrdle mám sucho, oči mi slzí,
říkám si v duchu: „Na smrt je brzy“.

Svůj život jak na dlani před sebou vidím,
Za to jak žil jsem, strašně se stydím.
Vidím ty co jsem miloval aniž to věděli,
vše co jsem plánoval až budu dospělí.

Vidím svou rodinu, všechno to krásné,
sny se však rozplynou a život zhasne.
Kdybych tak mohl ještě se rozloučit,
alespoň o týden svůj život prodloužit.

Proč vlastně? Na co žít dál,
když už tu není proč bych se smál?
Není už nic z čeho radost bych měl,
sám sebe se ptám: „Proč žít by jsi chtěl?“

Nejlepší přátele osud mi vzal,
boj za své iluze dávno jsem vzdal.
Lásku a naději v sobě jsem zadusil,
užít si života nikdy jsem nezkusil.

Nestojím o lítost nebo snad o smutek,
nechte si pro sebe falešný zármutek.
Nikdo z vás pomocnou ruku mi nepodal,
každý jen srdce mé zlomil a probodal.

Vše co mi zbylo je jenom vztek
- na všechny kolem, na celý svět.
Na celý svět a především k sobě,
těším se na to až budu v hrobě.

A tak jsem pochopil, že smrt překrásná je,
v pekle jsem živořil, teď půjdu do ráje…
…pak jiskra vyhasne a bolest zmizí
naposled vydechnu a skončím svou krizi.