Slunce pomalu zapadá
a zdobí svým zlatem
střechy starých domů
jako malíř štětcem
mění plátno v obraz
plný barev a stínů
vyprávějící příběhy
obyčejných hrdinů
světa plného lásky,
když se lidé milují
a zcela bez nadsázky
bolesti, když umírají
v duchu fanatické víry
a lidské nenávisti,
místo, aby sledovali
ty drobné maličkosti,
které tvoří lidem svět.
Já tiše křičím, člověče,
rozhlédni se kolem,
než Ti život proteče
jako písek mezi prsty,
voda nabraná sítem
a nesená žíznivému
umírajícímu životem.
Obsah mne nadchl. Možná ale, žes tu krásu měla nechat ve verši volném a rovněž bez rytmu.
03.12.2007 11:01:00 | Špáďa