Být vlčím mákem

Anděl byl tišší, než kdy dřív
pod křídla schoval moji tvář,
sny měly barvu koňských hřív,
a z duhy věčnou svatozář.

Šeptám ti, větře, dětská přání;
neplň je, teď musím začít sama
snažit se smát se při svítání
a zase plakat pod hvězdama.
Za nocí chladných zase snít,
jak léto voní po tvém těle
do dálek zpívat, věčně bdít
a zase žít tak...
neuměle....

Sahám si na dno vlastní duše
-nic než jen prach a pavučiny,
vnímám svět asi trochu hluše
a místo světla vidím stíny.

Nejsem tak dobrá, nejsem tak svá
větře, já nejsem vlčím mákem!
Byli jsme tehdy sami dva
a život žlutým rychlovlakem..

Být vlčím mákem, to bych chtěla
jen si tak broukat na mezích
v zimě bych vždycky oněměla
když za krk by mi spadl sníh...