Má na líčkách zaschlou krev

Den za dnem ubíhá,
jen tak si lítá v čase,
nás to tady zmáhá,
stále chodit po té stejné trase.

Nevím jak to mám nazvat,
možná vězení by bylo to správný.
Denno, denně vstávat
do prostředí kde nejsme zvaný.

A přesto je ten svět svůj,
má na líčkách zachlou krev.
A přesto stůj co stůj,
odkrývá v sobě neskrotný hněv.

Směje se lidem,
jak krásně je dovede trápit.
Hladí nás ledem
a ví, že to zachvilku začne studit.

Životy končí,
srdce se lámou,
co je teda hezčí,
když sny se realitou stanou.