Z ledu a kamení

Byla jsem z ledu a kamení
a teď taju.
Zajatkyně slov.
Poutám sama sebe.
Jsem suchý věnec rozmarýnu.
Pomoz mi, dobré Nebe !
Připoutaná volným stylem,
od slz mokrá,
nevyspalá.
Cizí
ve světě drsné prózy,
kde slovíčka doklouzala.
Každá molekula,
co mění skupenství,
mě bolí.
Cítím to uvnitř.
Něco se trhá.
Možná moje podstata.
Bylo to bezpečné a čisté.
Dřív.
Kus ledu být,
nic necítit,
každého zastudit.
Ochrana před druhými.
Ale teď...měním se v kaluž tekutiny,
a všechen prach a špína,
staly se mou součástí.
Občas do mě někdo dupne,
a rozstříknu se kolem.
Slaně.
Zvykám si.
Ale...není to tak zlé.
Třeba přijde toulavá kočka,
a napije se.