Nechci...

Ne, děkuji,
nechci.
Nechci ti říkat,
jak moc mám tě rád.
Nechci ti říkat,
tu naši společnou lež.
Nechci vidět,
v tvých očích...
Tu hranou spokojenost,
proč jen nemůžeš být jako...
Každá jiná a..
vypustit svůj hněv?
Proč raději chceš slyšet,
ty hloupý lži?
Ty lži, který..
pojí nás dva dohromady?
Víš, zlato je to smutný,
že my dva jsme cizinci..
Uvěznění ve vlastním domě,
ve stejném pokoji a v jedné posteli.
Je to k pláči,
že pořád čekáš až to řeknu...
Jenomže mě pomalu,
ale více než jistě..
Dochází dech,
copak to nechápeš?

Ne, děkuji
nechci.
Nechci tě líbat,
jen abys věděla, že žiješ.
Nechci vidět,
v tvých očích tu hranou radost.
Copak to nikdy nepochopíš?
já už nemůžu, nemůžu...
Takhle dál žít,
prosím nic neříkej...

nemůžu a přesto musím,
protože se bojím, že v tvých očích...
Uvidím...
bolest, zklamání a smrt.
,,Mám tě rád. Strašně moc" slyším sebe říkat...
a lehce tě políbím na rty.
Teď jsi spokojená?
,,Miláčku?"