Vlající srdce

Neuvěřitelné..

Pod rouškou samoty,
schováváme svoji duši,
ukrýváme do dlaní,
a doufáme, že
nikdo ošklivě nenaruší,
zdánlivý klid a rovnováhu,
přestože často jak zmítáni bouří,
vlajeme ve větru
a čekáme..
až někdo zachytí
a podrží
naše vlající srdce.
Chytí ho a nepustí,
protože se mu zalíbí..
Bohužel ho občas někdo upustí
a nechá zase vlát,
a s černým svědomím doufá,
že jiný zachytí a nenechá ho vlát dál.

Kéž by někdo výdrž měl,
nesměl by se bát,
a brozdal by se v nepoznaném,
zmatku našich křehkých duší,
v těch černočerných tmách..