Záminka konce

Koukají na mě ty jantarové oči.
Vidím až... až za ně.

Ohňostroje vesele rozstřelují barvy,
a petardy trhají i něco víc než ruce.
Utrhnou sebou i kus momentu.
Čísla selhávají
a slova už jsou jen slova...
Nic víc.

A otázky byly položeny.
Ale na druhém konci drátu,
u černého sluchátka je jen horké ticho.

Vyhlídky nabízí spoustu hvězd.
Jen ohleduplnost zatahuje závěsy...
Sny otvírají okno.
Svědomí přivírá oči,
a chytá Vědomí za ruku.

Vždyť už může být všechno jedno.
Všechno může být jinak.
Protože slova v melodii tak pěkně zní,
a Svědomí nerušeně sní,
uděláme něco normálního.

Třeba vezmeme Íjáčka na procházku.
A neuškrtíme ho na provázku.
To přece postrádá eleganci.

Vždyť i mezi tou spoustou plyše,
je bití srdce slyšet.
A hlasitěji než u mnohých "lidí".