Rytíř Vít z Nemanic

Drak unesl princeznu,
má ji ve své sluji.
Vysoko tam ve skalách,
kde jen větry dují.

Král ač smutkem zdrcený,
hned má plno plánů.
Tomu, kdo ji zachrání,
dá princeznu Janu.

Nikomu se nechtělo,
s drakem sílu změřit.
Princové se rozprchli,
komu úkol svěřit.

Potom rytíř z Nemanic,
oděn v těžké zbroji.
Chtěl se dobře oženit,
přichystal se k boji.

Před sluji se zastavil,
ten chrabrý rytíř Vít.
Vyzval draka k souboji,
teď stačí štěstí mít.

Vylez, draku, pojď se bít,
nebo vydej Janu.
Drak ochotně leze ven,
tlamu samou ránu.

Vem si tuhle dračici,
já jsem na ni krátký.
Zmizím od vás navždycky,
nevrátím se zpátky.

Vít zahlédl princeznu,
jak do draka buší.
Už ji nechce za ženu,
záchrana se ruší.

Od té doby rytíř Vít,
zná svobody cenu.
Jeho rod však vymírá,
nechce žádnou ženu.