Dva kroky od propasti

Trvalý jekot dere se do uší,
na těle cítím každičkou žílu,
postava temná na dveře zabuší,
přišla mi sebrat i poslední sílu.

Oči jsou zarudlé, nevidí na krok,
do ticha noci se směju i pláču,
jsem blázen a cynik a duševní otrok,
do hnědé tůně zas a zas skáču.

Na plicích leží mi snad tuna hlíny,
v zajetí Tvém se cítím jak v pasti,
nezvládám tlak a nesnáším splíny,
uprostřed noci, dva kroky od propasti.