psaním básní člověk objeví sám sebe

Anotace: možná to je něco na způsob, že to, čeho se nejvíc bojíme je ve skutečnosti směšný. a nebo třeba ne. hlavně je to prdel.

procházíme se po molu
a chytáme ryby
abysme neměli hlad
některý zabíjíme jen tak pro zábavu
a když se objeví stařec v plášti
tak utečeme

je to fantom
zvláštní bytost
kterou běžnej člověk
nemá šanci spatřit

když molo zahalí tma
a kapky deště padaj na náš přístřešek
vyjdeme ven
namol
a křičíme
„hej fantome,
kde seš?!“
a pak se začneme
šíleně smát
zakouříme si
a vrátíme se pod střechu.

vzbudim se
se strašnou kocovinou
ještě je noc
a slyšim kroky
dřevěný molo
vrže a skučí

vyjdu ven
a spatřim ho
fantoma
má obrovskej klobouk
velkej jako moje hruď
která se mi
v tu chvíli
přestane hejbat
„ahoj,
neboj se mě,
jsem přítel“ řekne tlumeným hlasem fantom
nejsem schopnej odpovědět
mám v kapse kuchyňskej nůž
kterym porcujeme ryby
rozeběhnu se proti němu
a bodnu ho do srdce
začne se potácet
a řekne elektronickym hlasem
„neboj se přítel, ahoj jsem, se přítel ahoj jsem“
začne se mu kouřit z klobouku
a třikrát se mu protočí hlava
„co tam děláš?“ ozve se z našeho domu
„nic, poď se podivat, fantom je v koncích.“
„hned tam sem.“

za chvíli přiběhne
a fantom začne brečet
„jsem neboj se ahoj přítel“
a pořád se z něj kouří
a škube sebou ze strany na stranu
zase se začneme
šíleně smát
„byl to jen blbej robot ))“. řikám
„to jo )).“