Rudý inkoust

Anotace: Takový je člověk - složitý, plný emocí, neznalý pravdy, jako celý svět. Člověk se odmítá doznat pravdy, a proto umírá, protože ji objeví až na konci svojí mise. A nad ním se potom všichni usmíří, ale proč je nutné umírat, aby ostatní objevili pravdu.

*******************************************************

"Nalijte mi vína. Ať červená se jako obloha na sklonku dne pokosená sluncem.
A nalijte mi pravdu. Tu vpravo dole na dně skleničky. A společnost. Ať hudba hraje.
Na světě není tuláka, co chtěl by být pořád sám."

"Vy asi neznáte strach, že? Když třese se Vám hlas pod balkonem neznámé. Ten strach, když Vám oheň pálí konečky prstů, žár ve slabinách, a růže, co koupil jste ji na náměstí v kiosku - přec skorozvadlá - bodá Vás do dlaní. Strach, že příjde jednou rozum a všechno Vám sebere, čest i slávu. Strach z velké lásky, co může Vás pohltit a zbavit smyslů.
Na světě není rovnosti, to Vám přísahám."

Jako myšlenka roztančená pro E.A. Poa,
lehká, elegantně kráčící.
Láska ubíjí neznalce, který nemiloval.
Teď kudlu má na srdci.
Čeká v ulitě svědomí a s jiskrou v oku
čte Černého kocoura, na hranici
života spalován za nevíru.
Stojí v rajské zahradě a v nesmělém to kroku
sbírá cizí jistoty - nevedoucí struny k smíru.
Na rozedranou harfu brnká sladké tóny,
snad aby obměkčil srdce zpychlé,
zaslíbené Bourci, to bušící srdce Primadony.
Sílící láskou vraždí uvnitř zjizvenou duši,
jen aby získal pár chvilek
nebo minut pro moruši.
A básní o světě, jak byl stvořen k obrazu Boha,
to k ní přikouzlil mořskou pěnu - bílou kolébku pro Venuši,
ale noci sté a dlouhé se jenom rouhá.
Sní si marně o polibku.
Dopisy ovázané do citů posílá milované,
a tak zazdívá sám sebe zaživa.
Bezhlavě zobrazen na ikoně - z úst řkoucích
"možná řekne mi ne"
doznává se nedůvěry v nebe.

Stačí jen jednou okusit pravdy. Opilý pluje noční
oblohou. Upřímně překročil nultý poledník.
Myšlenky zahryzly se mu do nohou.
Můžeme namítat a křičet.
Ikaros měl přece křídla...
Kráčí v království nebeském s jiskrou v oku
pro E.A.Poa, začtený do hvězd.

"Naděje dává všem sílu, i těm, co už nemohou."

A tak zhyzděné, průsvitné ego z pomsty
sešlo ze soucitné cesty
pokutami za život, ztopenými jak smilstvo,
co brázdí každou stoku.

"Myslím, že skoná celá rota, co pouští zlatou
do Bangkogu..."

Pevně věří, i když pohasíná jeho svíce
- pramen přerostlý v růži -
ve spásu andělů.
V náruči svírá bystu fosilních vlasů,
tak sám. Tiskne mžiky v líce.
On - orvaný svět - pasákem poezie
věčných časů.

(To jen pro krásu)

Tečka. Smrt.

A nad jeho hrobem si všichni podají ruce.