něčí dcera

Ráno bylo bez předpovědi počasí.

Na schodišti pár doteků se zábradlím
a venku bláto

Pod kabátem ztracené křivky se nechávaly vytušit
A tím nesnesitelnější byly zatoulané pohledy
Postávající na rohu

se skloněnými hlavami a semknutými rty
prstýnky pod rukavicemi,
které stahují, aby mohly najít zapalovač
postavy polykající kouř

v mušli spolu se šuměním moře

pod sloupem u zastávky,
jako s rukama v bok tyčící se vzpomínka
překřičená vysoce položenými hlasy
napovězená intonace nesourodosti
uvízne tak, že už ji nedostane z těla
šeptající

proti své vůli postrčená vstříc roztřesenému hlasu
na trase, která mění lidem cestu
z trolejí

Srší jiskry

*