Anděl

Anotace: v depresi vymyslí člověk hodně věcí

Jakýsi člověk,
opět se zjevil,
je to však člověk?
ne to anděl se zjevil.

Ta krásná, jemná osoba,
podívám se jí do tváře,
jen komu se podobá?
Náhle ji obklopí záře.

Záře světla jasná,
je bílá…
a tak krásná.
náhle však ustává, je malá.

Přistoupí ke mně,
jemná kůže se mě dotkne.
Dotkla se jemně,
moje hrdlo rázem polkne.

To není možné,
ten anděl je můj mrtví kamarád.
Ty dvě duše jsou tak totožné,
dává mi najevo, že ochranu chce mi dát.

„Příteli dávný,
copak tu děláš?
Tohle je marný,
duše má, ty se dáš?“

„Je tvůj čas pojď se mnou,
budeš také andělem.
Očistíš duši svou,
a staneš se strážcem.“

Přemýšlím nad jeho slovy,
mám se vzdát Jirky a jít za ním?
Procházím ulicí se starými domy,
přemýšlím nad tím.

„Co se potom stane?
Budu moci být jako člověk?“
„Cítíš? Vítr vane,
časem se zbavíš vzpomínek.“

„Mohu si vybrat svou cestu?
Pomáhat a dávat naději?“
„Zvol si svou cestu,
naděje pro ostatní, tak už jdi!“

„Kam mám jít?
Jsem jako ty?“
„Záře tvá je silnější než moje,
ty sílu můžeš mít!“

„Tak jdi tam kde se dobře cítíš,
třeba k Jirkovi,
jen ty všem na cestu svítíš.
Jirkovi pomáháš, nepomáhej však otcovi.“

Poslechnu a odejdu,
další ráno vstávám.
U zrcadla křídla na zádech najdu,
nezdálo se mi to, křídly mávám.

V duchu příteli děkuji,
štěstí mě zaplaví,
trochu si to stěžuji,
co když strach mě o ně připraví?

Ve třídě cítím energii,
jsou šťastní…
Jirka mě pohladí po šíji,
a venku se zas jasní.

Odklopím se duhovou září,
tváře se rozjasní…
teď na ně nedolehne stáří…
I andělé jsou krásní…

Za oknem zahlédnu,
přítele mrtvého.
Nad jeho křídly jasnu,
vidím ho šťastného.

Už chápu svůj cíl,
odcházím dál.
Co když potkám několik víl?
Kamarád ze druháku o štěstí stál.

Přistoupím k němu,
a obejmu jej,
představím si růžovou, jen jemu…
tahle krása je pro něj…

Štěstí a úsměv,
to u něj neznám…
Ani hněv…
nic, radost mám.

Nechápu se,
mám Jirku, co to dělám?
A stane se!
Šeptá mi: „Rád tě mám.“

Polibkem mu dám naději,
jsem anděl,
dám ti všechno příteli.
Nebojím se svých děl.

„Pojď!
Tady tě nenechám.“
Roztáhnu křídla,
odlétám.

Cítím změnu,
mám dlouhé vlasy.
To v duchu děkuji jemu,
pohltí mě přírody krásy.

Jsme snad v nebi?
Všechno je krásné,
mám bílé šaty.
To světlo je jasné…

Chytím ho za ruku,
a jdeme dál...
tráva je hebká, a listí na buku,
jako kdyby nám někdo tóny hrál…

Ty tóny…
poslední jednorožec!
Zjeví se, zaslechnu zvony…
ano to je zvonec…

Jak ladné,
a vznešené má pohyby…
opravdu vznešené…
nesmím myslet na pochyby.

Ne nezaváhej,
jinak zmizí…
Jde ke mně! Je šťastnej.
Skloní hlavu, pohladím ho, roh je ryzí.

Nabírám novou sílu,
on ho hladí taky…
jak kousek jílu,
sklopíme na zem zraky.

Jíl, zvednu ho.
Je v něm ukryto pírko,
je pro něho…
podám mu to štístko.

„Vezmi si to, je to štěstí,
budu s tebou i po smrti.“
„Co bude příští?
Snad né tvoje kosti?“