Vztek

Ruce se třesou, v oku tik.
Žaludek zrovna trápí křeč.
Rozum mi nesou-"Vřelý dík!"
Rozbíjím okna,ztrácím řeč.

Hlava ta právě myšlenek prostá
posílá dekórum do pekel.
V útočné salvě zní slova sprostá.
V žilách rum, běžíš tmou bez světel.

Špinavá upřímnost zpřetrhá nitě,
co drží naději na štěstí.
Mučivá v očích zlost propálí sítě,
kde lapené držel jsi přátelství.

Tak přemýšlej příště, zda je to třeba,
rozdávat rány za celý svět...
Život je hřiště, kde není sleva...
co jednou uděláš, nevrátíš zpět!