i když ucho přísloví se trhá, mám víc štěstí jak rozumu...

.

Prolog

odkopalo se mi dítě
voda na kafe vyvařila
přepadl mě hlad
čuba mi ležela uprostřed všech tras
a tys byl můj Michelangelo...

.

.

i když ucho přísloví se trhá, mám víc štěstí jak rozumu...

.

dřív se upalovalo stínalo
a věšelo
teď mi je ticho největším trestem a

srdce mi /c/hoří
jsem perlorodka v moři lásky
na oblázky
svý city prostírám
jsem obraz
co mu chybí rám a

každý mý já
(a že jich je!)
s mlhou vstává
s listím padá
čím hlouběji se ti nořím
do žil...

mít tak jednou doma tam kde ty

...položíš se mi do klína
až budem večer usínat
a nenecháš mě spát
rozervaná na tisíc tepajících já
naposled vykřiknu...

...ale tentokrát se neprobudím

.