jak jsem mluvil s Bohem

Anotace: Veršované obrazy téhle doby

Jel jsem tenkrát domů z dalekých cest
unaven byl jsem doslova jako pes
klížila se mi víčka, byl to děs!
Nechtěl jsem být interpret prázdných gest.
Hnal jsem to za svou milovanou dívkou
no nekecám, snad sto, sto dvacet, sto třicet
Nevím,nechci to tu na hlas křičet!
Ale rychlostí jsem jel doslova ukrutnou!
Byla zrovna zima. Mrzlo až praštělo
těšil jsem se domů, tak jsem se rychlosti nebál.
Začalo se mlžit, tak jsem pomalu silnici hledal
ale musím říct, zatím se mi dařilo.
Myšlenky mé, už u mé milované Lucie byly
pískal jsem si do jízdy, a ostražitost mizela.
Ano strašně mi má láska chyběla!
Už jsme se dva měsíce neviděli!
Ano milujeme se, denně si voláme
hodinu či dvě a těch smsek, co si napíšeme.
Plné zuby se nikdy nemáme
snad všechno o sobě víme!

Byla už neprostupná noc, nebylo vidět na krok
i přesto jsem hnal svůj vůz cestou necestou!
Za tou dívkou roztomilou
nedivte se, nechtěl jsem mít na samotu nárok!
Vzpomínám že začalo docela mrznout
vozovka začala se lesknout nemile!
No vlastně i v krvi měl jsem asi jedno promile...
Za hranici neskutečnosti chtěl jsem se posunout.

No a pak to přišlo! Neudržel jsem auto na vozovce
smyk, hodiny, kotrmelce. Rachot skla a plechů.
Najednou má sebejistota, topila se ve strachu.
Třáslo se mi srdce, tělo, ruce!
Záblesky světel a pach benzínu mě obklopovaly!
Najednou se mi začal vzdalovat můj krásný sen!
Co se děje? Pomalu jsem litoval.
Nemohl jsem se dostat z vraku ven!
Strach, hystericky začal jsem kolem sebe mlátit
kopat a křičel jsem jako zběsilý, nikdo neslyšel!
To mám za to, že jsem opilý jel
už to nikdy nepůjde vrátit.

Ano, vzdával jsem to! Už neměl jsem sil bojovat
v tom šeru jsem hleděl na foto mé milované,
Jenž bylo za předním sklem ledabyle zastrčené
nemělo cenu se ani pro to foto natahovat.
Slza mi pomalu po tváři klouzala.
Myslel jsem, že nikdy svou milou už neuvidím
jestli něco mě bolí, prakticky ani nevím
jsem mimo, po čele krev mi stekla.
Byl jsem vklíněn v ten vrak, nemohl jsem se ani hýbat
co se stalo, pomalu jsem si uvědomoval.
Své otevřené zlomeniny jsem začal vnímat,
no, království za to, aby se to nikdy nestalo, bych klidně dal.

Benzín byl cítit stále silněji, bolest se také pomalu nedala vydržet.
Krev najednou ze mne stříkala, horko, ve mně vše zaplavovalo.
Už neposlouchalo mé neposlušné tělo.
Začal jsem se potupně chvět.
Přiznávám, že strach byl čím dál větší
ani na svůj mobil jsem nedosáhl.
Takže s mou záchranou to bude trochu těžší.
Teď bych se i s ďáblem spřáhl.
Začala se mi klížit víčka, únava nastupovala
pomalu v bezvědomí jsem upadal.
Najednou jako by se mi krásná věc zdála
přesně to jsem si přál.

Z mého snění mě vytrhlo až rachocení plechů
Mohutná postava vytrhla pomačkané dveře.
Lekl jsem se! Do žil se mi vlilo ještě více strachu
mé nehybné údy pohltily křeče.
Ta postava se naklonila do mého vraku
jeho mohutné ruce nabídly mi pomoc.
Přiznávám, že srdce měl jsem takřka v krku
ale jako by se končila tato noc.
Najednou, z ničehož nic venku jsem byl
mohutný vousatý muž v černém v náruči mě držel
pomalu pár kroků od vraku se mnou šel.
Já byl jsem strašně rád, že jsem ještě žil.

Pak pomalu klekl a na zem mě položil
svůj kožený kabát přes mé tělo přehodil
pak najednou ode mne odstoupil
přiznávám, že jsem se podivil.

V ten moment mě oslnilo velké světlo
píchalo mi do očí, musel jsem pohledem uhnout
vstříc k tomu světlu jít se mi chtělo
ale nemohl jsem se zvednout.
Jako bych k zemi byl přilepený
jako bych v sádrovém obalu najednou ležel.
Najednou byl jsem zmatený
chtěl jsem pochopit to vše, co jsem viděl.

Z toho světla ke mně přišla bílá postava
a jako by najedou všechna má bolest ustala.
strnul jsem, ani brva na mém čele se nepohnula
to se možná tak někdy stává.
Ten muž v bílém přišel až ke mně
najednou jakoby teplo mě obklopilo
a elixír života do mne vlilo.
Zdálo se, jako by se věčné světlo probudilo ve tmě.
Dlouze se na mne zadíval a pokyvoval hlavou.
Jeho ukazováček na mne z té tmy ukázal.
Netrpělivě jsem čekal, co bude dál!
Chtěl jsem přijmout osudovou spravedlnost svou.
Nevím, jak dlouho, jsem na něj hleděl.
Nevím, jak dlouho hleděl on na mne.
Jen ten muž v černém stál stále nehybně.
bylo vidět, že nic jiného na práci neměl.

V ten moment muž v bílém se ke mně sklonil,
koukl mi do očí, a pak sklopil zrak.
Jako by se zamračil a nade mnou objevil se mrak.
A já konečné pochopil!

Ano, jsem Bůh. A přišel jsem sem za tebou
jen tak, abych pochopil tvé pochybné jednání.
Není normální že někdo opilý, sto padesát silnicí to uhání
a ohrožuje ne jen budoucnost svou.
Není prostě normální takhle hazardovat se svým zdravím a životem
sic vím, proč jsi to vlastně dělal, ale ani to Tě neomlouvá.
Vím že hnala Tě kupředu Láska a touha
ale teď je to pro Tebe pouhým snem.

Pak položil svou ruku na mé čelo,
a mně se rázem ulevilo. A hýbat opět jsem se mohl.
Konečně i na nějaké to slovo jsem se zmohl
i když v uších mi stále to rachocení plechů znělo.

Ty jsi Bůh? Tak mi řekni, co se vlastně stalo
nechápu nic, jen to že jsem asi naboural.
Ano, ano, své auto o strom si rozmlátil,
tvůj život Tě to stálo!

Otřel jsem orosené čelo, zavřel oči a zhluboka polkl
pak zrakem jsem koukl na nedaleký vrak.
Pak zpět na Boha stočil jsem zrak.
Do dlaní dal jsem svou hlavu a ztěžka klekl.

To už nikdy neuvidím svoji milou lásku
nejmilejší ženu, mého srdce, jedinou vílu tohoto světa

A, pán i na sklonku svého života je poeta!
Ale Ty sám život jsi dal v sázku!
Svou bezohlednou jízdou jsi zničil život vás dvou
paradoxně, pro touhu, která mezi vámi panuje.
Ale tvé srdce stále o život bojuje
nechce vzdát bitvu svou.
nevím co s tebou mám dělat!
Na velkou cestu nejsi ještě připraven.
Nevím, přijmout Tě nechce ani matička zem
ale tvé hodiny přestaly tikat.
Hazardoval jsi! nic jiného si nezasloužíš!
I když andělé lásky a štěstí za Tebe se přimlouvají!
Možná, že i kousek své andělskosti Ti dají!
A Ty své srdce obživíš!

Jako že bych se mezi živé vrátil?
Že by můj krásný, láskou propletený život pokračoval?
Ano! Ano! Ano! Dám všechno za to, abych mohl žíti dál!
Já snad i věrnost ďáblu za to bych slíbil!
Fuj tajbl, to budu dělat že jsem neslyšel
Omlouvám se, neuvědomil jsem si, že Ty jsi Bůh!
Já myslím, že jsi chtěl do téhle chvíle vnést nějaký vzruch!
Budu dělat že jsi vtip udělat chtěl!
Ale co s tebou?kam tě vlastně poslat mám?
Nevím vlastně ani, jestli si zasloužíš druhou šanci.
Nebo Ti dát jiný osud a za trest budeš sám.
Nebo Ti mám dát jen bolest ve velkém ranci?

Ale je málo takových lidí, tak hodně obětovaných lásce
ta tvá princezna bez tebe by nemohla žít.
Takže asi udělám zázrak a nechám tě v život zase vejít!
Takže klidně si mni svoje ruce.

Ó, jak bych Ti děkoval, za tento dar
myslím, že i Lucie by Ti byla vděčná!
Neumřela by láska naše věčná!
Byl bych vděčný, kdybys mě vyrval ze smrtících spár!

Vím že budeš vděčný! Ale nikdo se toto nedozví
vše musíš zapomenout! Jako že se tohle nikdy nestalo!
jako že po tvé bouračce standardně nic nebylo!
Přežil jsi a zázraky se dějí! To každý dnes už ví.
Dám ti ale ještě něco navíc, ale musíš to k dobru použít!
Dám ti lepší zdraví a andělskou sílu.
Dám ti verše a nekonečnou nehynoucí víru!
Dám ti dar i bez spánku snít!
Vždy jsi se hnal jen za realitou!
Peníze jsi vydělával, nic jiného jsi nevnímal!
Pak za svojí láskou jsi ze šichty utíkal!
Ani jsi nevnímal osudovou cestu svou.
Ale to se musí změnit
nikdy už pod vlivem za volant nesmíš sednout!
Pouze jednou se tě životně mohu dotknout!
Podruhé už tě nebudu moci ochránit!

Najednou ke mně přišel ten velký vousatý muž
položil mi své ruce na čelo a tvář!
Zase jsem uviděl tu jasnou krásnou zář!
Najednou jsem myslet, že do břicha mi vjel nůž!

Před očima mi proběhl celý můj život, co jsem prožil!
Od dětských let až po krutou současnost.
Najednou jsem nevěděl, či sním, či je to skutečnost,
když opět sám do temnoty jsem se ponořil.
Ležel jsem osamocen vedle vraku svého automobilu
všude ticho a samota. Jen z dálky řvala houkačka policie.
Pak upadl jsem opět to bezvědomí, vzbudil mě až výkřik „žije!"
jako bych v hlavě slyšel hučící pilu!

Prý je to zázrak, přežít takovou havárii bez potíží
Doktor zjistil jen pohmožděniny a pár odřenin.
Neříkám, že i přesto nemám na duši splín
protože pocit viny mě tíží.

Ano! Mluvil jsem s Bohem a anděl mi dal svoji sílu!
Dnes se věnuji dobročinnosti, píši poezii a jsem sám!
Proč Lucinka odešla, dodnes se ptám.
Proč osud odvál mi tu krásnou vílu.
Nevěděl jsem že zaplatím takovou daň.
Ale žiji, na druhou stranu, pestrý a nový život.
Ano, můžete to brát i jako návod.
Že co má se stát, jen se klidně staň.

Tak nevím, jestli by nebylo lepší
kdybych tenkrát v tom autě zůstal.
Ale co, život běží dál!
I když někdy je těžší a těžší!
Jasně že za svůj život jsem Bohu vděčný
a svého anděla strážného snad denně potkávám!
Konečně ten správný směr svého života znám!
Jsou lidé na tom hůř, musím být statečný!

A to je konec příběhu mého, prostě nic zvláštního,
tohle snad každý druhý prožívá!
Ale nechám být soukromé epizody života svého!
Vašich problému také přibývá!

Neříkám že jsou lehčí či horší nebo, že závažné nejsou!
Každý své ošklivé chvíle má!
Ale lidé jsou odolní, povětšinu všechno zvládnou!
Snad i Bůh z nás radost MÁ!