NEspící

Dnes už po sté otáčím hlavu na polštáři,
ticho do uší mi křičí.
My všichni jsme jen lháři,
lidé sami sebe ničí.

Pouliční lampa vrhá temné stíny,
celé město už je zahaleno do tmy.
Měsíc vtlouká mi do hlavy klíny,
ten měsíc za mými okny.

Usnout, zmizet na chvíli z tohoto světa,
kde každý si něco namlouvá.
Odletět pryč jak vzdálená kometa,
do míst, kde navzájem se nepomlouvá.

Cítím, jak slza stéká po mé tváři,
razí si cestu napříč tmou.
Nakonec končí na polštáři,
ještě těžší dělá hlavu mou.

Druhá slza stéká mi přes ústa,
za tou první nejspíš chce jít.
Jak noc může být pustá,
když člověk musí bdít.

Měsíc zakryly teď černé mraky,
můj osamělý pokoj potemněl.
Na cestu nesvítí, spát chce taky,
i opilec venku oněměl.

Všechno do ticha se ponoří,
jen já do tmy zírám dál.
Snad svět se náhle nezboří,
to by se každý usnout bál...