V údolí s bílými květy

Anotace: Tohle jsem psala, když mi bylo skoro tak mizerně, jako teď. Stýskalo se mi po těch samých lidech. Je věnována člověku, kterého si strašně moc vážím nejen pro jeho osobitou moudrost a po kterém se mi stýskalo a stýská úplně nejvíc.

V zeleném údolí
květy jsou bílé
koně se pasou
tam krátké jsou chvíle

Ti koně černí
temní jak noc
zářnou mají skvrnu na čele
princezny snové jezdí na nich
Horko i chlad jde lidem po těle

Ti koně hnědí
jak úrodná ornice
jak vlahý podzim
když listy barvami hrají
pod lesklou srstí
svaly mají z ocele
V hrubých hřívách
schovej svůj smutek
neb jsou to padlí andělé

Ti koně šedí
jak moře když prší
ti smutek nosí do duše
Jen vznešení elfové
ty oře osedlají
pak na nich jedou za moře

Ti koně plaví
něžní jak úsvit
jak matka co kojí nemluvně
lásku mají v očích
tak sedněte na ně
a jeďte vstříc té krajině

Jen koně bílí
jak lilie čistí
ti v srdci mají mráz
kopyta ostrá
srdce ti zraní
možná i zlomí vaz

Jen na ty sedej
kdo věří jen tobě
a jsi pro ně jediný
budou ti věrní
a jen ty sneseš
jejich pohled hrdinný

Těm bílým v srdcích vládne chlad
však pohlaď je klidně
nic neboj se kopyt
svou láskou něžnou
srdce jejich nechej plát
pak změkne jejich krok

Pak věrni budou tobě
jenž zachránils je
od propasti věčné samoty
Jen ti bílí zůstanou
vždyť jsou čistí
v údolí s bílými květy