Dívčin obraz

Anotace: To jsem byla ještě malá,když za krásného odpoledne letního dne jsem se procházela po klidem pohlcené vesnici. Pohltila mě atmosféra sdíleného okamžiku.byla jsem na chvíli jako duše té vesnice. alespoň jsem si tak připadala. Když sem ji najednou uviděla..

V hlubokém tichu starého domu,
kde pavouci spřádají těžký osud,
hraje, pam jée pam pi dam,
jazzová deska stále stejnou píseň,
lehkým smítkům prachu, a pak tomu,
kdo zcela pozbyl života svého vášeň.

Jé, pam pi dam,
jak osud změnit,
když sám sebe si cenit,
je nejtěžší...

Ze zapálené cigarety,
jenž v dlouhých prstech se chvěje,
líně stoupá bílý, mrtvý dým,
dotýkající se svým teplým dechem,
pěkné panny, bílé šíje
a dělá kolem ní smutný stín.

Jé, pam pi dam,
jak smutek změnit,
když sám sebe si cenit,
prostě nejde???

Klidně se pohnula z houpacího křesla
a vjela si bledou rukou do rudých vlasů.
Myšlenky se jí zmateně mísily,
až náhle trhla a vykřikla.
Její pihatá tvář se zachvěla v úžasu,
kolik pro to potřebovala úsilí.

Jé, pam pi dam,
jak cit svůj změnit,
když sám sebe si cenit,
už zapomínáš.

Otevřeným oknem hleděla do dáli,
během již tak dobře známé písně
a svižně si podupávala,
na špinavé, zaprášené podlaze.
Pak když jí slza sklouzla, pyšně,
avšak né hloupě, se usmála.

Jé, pam pi dam,
proč život svůj měnit
a proč si sám sebe cenit,
když je to zbytečné. Nebo ne?