Vzpomínka z louky

Pokaždé když na jarní louce
přepočtu se o další rok,
obejmu vykotlaný dub,
jež vyhřívá se na slunci
a poprosím o další přání,
co nahlas se neříká,
jdu pampeliškami zvídavě dál.

Flétny tam zněly, jak vítr vál,
v borových jehlicích naříkal
lapený stín,
nebyla´s opět na slunci se mnou,
jizvy písmen v kůře přeťaly čas,
spoutaly nás.
I kameny se téměř nepohnuly
od těch dob.

Z posedu žebř rozešel se,
do klestí kles,
srdce tvé nedostupné
někde tam nahoře stále je.
A naše první noc,
jež prosvítala listím
až k letmým dotekům,
z výšky oné na mě vzpomíná.

Ani já nezapomněl...