Čte

Anotace: veškerá podobnost postav se skutečností je čistě náhodná

Nad potemnělou klávesnicí,
pár pevných ňader, mladých lící.
A heleďme ji souložnici,
co čte si výlevy mé duše.

Před blikajícím monitorem,
jí vlasy tančí víc než sborem
a praskání statickým chórem,
zní jak tamtamy z buše.

Když probudím se vidím tělo ladné,
jak před počítačem teď chladne,
jen ještě kousek se teď nahne
a já snad touhou zešílím!

Tak nečti city z obrazovky,
takových budou nejmíň stovky,
zaboř své tělo do pohovky
a pojď z mých dlaní číst.

Přišla jsi ke mě, moje milá,
když jsi prázdnou knihou byla,
teď už jsi chlouba knihomola
a já jsem nepopsaný list.

Možná že zas mě opustíš,
až budu starý - co ty víš?
Možná mi jednou odpustíš,
pokud se v tobě nemýlím!