Pocity...

Anotace: nevim co k tomu napsat... snad jen naděje neumírá nikdy:-)

Slzičky štěstí po tváři skanou,
málokdy člověk pozná takového jako je on...
Na mé tváři jeho ruce spočinou,
upřímný a skály prolamující milující oči pohlédnou do mých...

Jako kdyby mezi nimi byla zábrana,
bránila jim sblížit se blíže...
Možná že by to byla pro oba velká rána,
možná ne, možná vzájemný pocit do nich nahlíže...

V přátelství je toho náhle víc,
co by si přáli víc?
Snad jen... být si blíž,
pomalu city střežíš...