Jsem...

Jsem nic. Jsem poslední výdech smrti,
vzplanutí ohně, jenž v popel vše drtí,
sen, co končí probuzením,
realita protkaná věčným sněním.

Jsem střípek prachu v noční tmě,
chaluha na mořském dně,
mor, co bere životy i naději,
mysl sebevraha, uvažujíc stále marněji.

Jsem plíseň plazící se po zdech.
okamžik, jež bere dech,
pohled šíleného vraha,
marná světa snaha.

Vanitas vanitatum et omnia vanitas...

Jsem hořkost šťovíku,
lež povalující se na jazyku,
mráz prostupující kůži,
jed ukrytý v růži.

Jsem naivita skrytá v moudrém slově,
kamenný andělíček na starém hrobě,
rakovina sžírající těla,
píseň, co chabě uším zněla.

Jsem slza v koutku oka,
jsem nůž v zádech soka,
jsem polibek na rozloučenou,
jsem... s tváří neměnnou.

Jsem... a to je na tom nejhorší...