Jedno jitro.

Anotace: Kdysi jsem taky chodila kosit...

Skončila vlahá noc, plná třpytu hvězd,
mlžný opar svým příkrovem ještě luky halí,
rozespalé slunce zvolna zívá přes obzor,
pojednou člověk, snad velký, snad malý,
jen si tu tak kráčí, jednou z polních cest…

Kosa hozená jen tak, nad ramenem,
každým rázným krokem se zhoupne,
brousek chřestící v toulci u pasu,
zvučí hlasem kovu s kamenem,
tou písní jako z partesu…

Už zřejmě došel k cíli,
svou kosu z ramene sňal
a na krátkou, či dlouhou chvíli,
pohlížel vůkol sebe i v dál,
k čelu si přiložil dlaň…

Snad oslovil jej jas,
perel průzračných,
provleklých stébly travin,
vetkaných pavučinami do zázračných tkanin,
ta přímá mluva krás,
nádherných luk a horských planin…

On si však povzdechl jen,
kosa jeho, ráznými tahy brousku začala zpívat,
pak jen ostré čepele svist,
pokos za pokosem, všechnu tu krásu podžínat,
rosa tu pláče, slza za slzou,
tráva za travou, hroutí se list,
vše dopadá společně na zem…