Ždibíček pravdy

Nenesu světlo,
polykám stín,
květy svého dobra
plody svých vin

To já jsem zhřešila,
za názorem stála,
Tvůj neúsměv ušila
a hněvem vzplála

A chameleón rozkvétá
ve svých barvách ještě víc,
Tvou lásku volá do světa,
já už nechci vůbec nic

I kdybych měla ráj celý
a knoflíků na tisíc,
stal se pro mě vesmír šerý,
hodil jsi mně do krajnic

svého cítění

(a dírky vesmíru nějak vůbec nepasují
na nenalezené knoflíky…..)

A bloud si dál kupuje
panenky Tvých zřítelnic,
Tvoje půlka odpluje
ke břehům se jménem Nic

Nic,
které oddenkuje plevelem
lží vlastní dcery svědomí
zítřkům
splněných snů