Poslední večer

Ležíš a víčka ti pod tíhou světa
klesají a ty se nevzpíráš.
Síly máš, však nevnímáš nic,
bolest v sobě zapíráš.

Na srdci bol, ty nechceš znát trápení,
cítíš, že budeš bez starostí.
Vrháš se do propasti věčného mámení
a při tom křičíš bolestí:

"Svět bije lid do tváří
a ničí krásy své!
Proč končí sny a nechává
umírat nevinné.

Kdo je to svět a co bolest v něm,
kdo jsou ti lidé, kteří svět viní.
To lidé přece ničí krásu dnů,
to my, lidé, jsme ti vinní."

Ležíš a víčka již navždy máš zavřené
a v dlaních ruce světa sevřené,
ústa bez smíchu bolestí zkřivené,
z tvého bytu slyšet jde pláč.