Ztracený sen... ztracený svět...

Tichý šepot linoucí se večerem
klidně vábí zasmušilou dámu,
Která odsouzena jest, světla se bát.
To osud ji v čele stínů nutí stát
a v jejich nářku se rozplynout.

V nářku duší osamělých,
které bloudí a pláčou,
bosý smutně kráčím soumrakem hvězd.
Kam však jít, vždyť ta jediná z cest,
můj sen, je pryč.

Krásný sen o tom že každý
stát kýmkoli se smí.
A že tu volbu máme navždy,
pokud víra nám nechybí.

V závoji mlhy jinak nahý
bledý jako dým pohaslé svíce
na svůj odraz v tůni shlížím.
Co vidím? Nic...
Vždyť noc má síly více.

Už nešeptám svá tajná přání
do houstnoucí černé tmy... V zapomnění upadám.

Proč nestačí mít rád? Vždyť to je přeci nejvíc...