Smrt potkal

Smrt jednou potkal,
co kdysi o ní psával,
raději ji poslouchal,
a dlouhé tóny kytary hrával.

Hrával, hrával,
jen aby ji obehrával.

Přihrával, a odehrával,
a přec ji stále potkával.

Jednoho dne byla blízko,
jeho mysli nejblíže,
on sám to viděl,
co to za tíže.

Spocen ve svém lůžku ležel,
a v mysli si přemítal,
co to má za ten úděl,
smrt tolikrát potkával.

Intimní to chvíle smrti,
smrt ho hlavní straší,
on nic netušíce uléhá,
lépe, ať ji nepoplaší.

V tom děsivý výstřel,
obraz se tu náhle zjevil,
jen černý a zelený,
silueta obličeje,
co se na něj směje.

Prásk,
a byl konec,
S hrůzkou zemřel a se probudil.