Pohřeb

Vůně jara sládne, líně jako sen
na hřbitově řada černých postav stojí
Nese se vzduchem zoufalství, vzlyk, sten,
co trápí je v tak krásný jarní den?
Nedaleký kostelík umíráček zvoní.
Smutné, do hrobu vkládat to nám blízké
černé vrby sklánějí k zemi hlavy nízké
na márách mrtvé tělo vynášejí.

Pohřební tóny se ztrácí v náhlém vzlyku
v černé šátky noří se tváře bledé
Sladká vůně jara hořkne na jazyku
po se slaností slz unáhleném styku,
při pohledu do rakve dřevěné, hnědé.
S příchodem faráře se ticho rozhostilo,
zlaté slunce oblohu zdvořile opustilo,
bez jeho paprsků je nebe smutně šedé.

Vzlykaje, dav k řadě křížů kráčí
Muži jdou v čele, rakev nesouce.
Tok slz hedvábný kapesník smáčí
farář svůj pohled k oblakům stáčí
zní tóny žalmu, jen dech berouce
silná lana spouští rakev dolů
do hrobu, lůna všech srdce bolů.
Zavírají hrob, mrtvému kynouce.