Nechci býti dospělá...

Čas rychle jako voda plyne,
až zjistíte, že vše je jiné,
že přesto všechno, co jste chtěli,
jste krásy světa zapomněli.
Že poupě dvakrát nerozkvétá,
že nejlepší jsou dětská léta,
a že ty časy jsou ty tam,
tak alespoň vzpomínám.

Jak mívala jsem plavé vlásky,
za uchem kvítek sedmikrásky
a rozpustilou duši.
Být dítkem jak se sluší,
mít věčně umouněnou tvář,
od čokolády slabikář.

A vzpomínám i odhodlaně
na krásnou vůni mámy dlaně.
Ta vždy mi slzy utírala,
dokud jsem se zas neusmála
a nepadla jí do náručí,
tehdy se se mnou svět jen točil.

O princích se to tehdy snilo
a snad mne pranic netrápilo
možná jen pavouk v předsíni
či strašný bubák za skříní.

Jó duchů jsem se vážně bála,
a proto jsem si vroucně přála
to, co si mnohé děti přejí
- být dospělou co nejrychleji
a vyhnat všechny duchy sama.

Zamést se všema příšerama,
nechodit spát před devátou
vyhrát dámu nad svým tátou
a do nejvyšší poličky
dosáhnout bez stoličky.

Vědět, co dospěláci vědí,
znát na všechno odpovědi,
znát všechna světa tajemství
a jít životem za štěstím.

Jak časem ale člověk stárne,
pozná, že naděje jsou marné,
že princů málo k mání
a dost blbě se shání.
Že není jenom hezkých dnů
a duše dříve plná snů
je zatěžkána problémy,
co s životem jsou spojeny.

Chtěla jsem vždycky velkou být,
teď chtěla bych čas zastavit.
Ten však jako voda plyne
až teď se mi zdá všechno jiné,
stojím před prahem dospělosti
a je to k pláči a i k zlosti.
Dnes poprvé bych nechtěla
být tak rychle dospělá.