Konec

Temná samota bytí oděná v bohatých divadelních kulisách života, rudé slunce smrti ozařující západ naší mysli a nekonečně plynulý monolog emocí, pohledů a pohrdání… Vzhlédl jsem k nebi. Temná, temně rudá obloha…bez slunce, bez měsíce…bez hvězd, jen nekončící krev rozlitá po střeše světa, bez všech slz a smutku… Vzdálený pocit hrdosti opadávající z kůže mezi okvětními lístky poznání, hlava v návalu tísně pokleslá k hrudi zbité rozumem a ústa tiše pootevřená při příchodu chladného závanu konce. Smím už?