Mantra poezie

V pátečním času trysku,
postrádám svou
na slzy misku,
jako mnich v Kjótu.

Na ulici potkávám
samé nevěřící.
V balastu starostí o přežití,
umírají brzy,
příliš sytí.

Ha ! Tady !
Už ji mám.

Rozložím svůj
pouliční krám.
Vydám se pomalou chůzí.
A to samo už je pokání,
jindy přísný hlas do cvalu pohání.
Míjení okolních krás.

Prý šílím a marním čas,
když zoufale je hledám.
Tohle se vážně nedá.
Nacpu je pod polštář.

Jak kráčím chůzí
v rytmu meditace,
spojení s realitou
začíná se ztrácet.

,,Co děláš ?
Dáváš si snad dvacet ?“,
řve na mě rozum rozezleně.
Ale já jdu, koukám do zeleně.
Lačně vítám
mantru poezie.

Mé Já snad stále žije...