Jeden z dvanácti

Květen
vtrhl mi svou barevností a živelností do očí,
zaryl se pod kůži, posunul přístup,
uvažování a mé vnímání
na samou hranici představ o nejkrásnějším měsíci v roce.
Vtáhnul mně do sebe.

Musím se klanět
a zároveň zvedat hlavu,
stoupám do korun stromů,
sestupuji do podzemí
na paletě všech barev.
Nechávám se unášet
vnitřním i vnějším pohybem,
pulzujícím, oživujícím.
Na tři kroky od pergoly.

Kde vlastně končí a začíná
to zrcadlení
vyvolané v mém nitru.
Kde končí a začíná
posvátné kouzlo
zdánlivě náhodných zrození.
Kde končí a začíná
pokora,
duševní očista
lákající ke zpovědi,
ráno když vstávám
probuzen ptačím trylkováním,
vůní květin a milováním.
Na tři kroky …